Fotografujeme makro
Známé i neznámé záludnosti fotografování zblízka
Aby bylo jasno, o čem budeme hovořit, nejprve bychom si měli ujasnit základní pojmy. Není podstatné, zda všichni používáme jeden pojem naprosto správně, ale zda ten pojem používáme všichni ve stejném významu. Pak si teprve můžeme porozumět.
Nejprve zobrazovací poměr (poměr zvětšení, měřítko zobrazení, reproduction ratio). Zobrazovací poměr je zlomek, který nám říká, v jaké velikosti se zobrazí fotografovaný objekt na záznamovém médiu fotoaparátu. Zda je záznamovým médiem film nebo digitální CMOS senzor, není rozhodující. Máme-li v daném případě zobrazovací poměr 1:10, znamená to, že fotografujeme-li předmět vysoký 10cm, na záznamovém médiu se zaznamená ve velikosti 1cm. Pokud je zobrazovací poměr 1:1, zobrazí se předmět vysoký 1cm ve stejné velikosti (v životní velikosti, life-size).
Je třeba si uvědomit, že do našich úvah "jak velké to bude na fotce", vstupuje nejen použitý objektiv a vzdálenost fotoaparátu od fotografovaného předmětu. Ty samozřejmě určují zobrazovací poměr. Důležitá je ale také velikost záznamového média. Považujeme-li za běžné záznamové médium kinofilm nebo "full-frame" digitální fotoaparát, je naše záznamové médium velké přibližně 24x36mm. Chceme-li fotografovat v životní velikosti, nesmí být fotografovaný předmět větší než oněch 24x36mm, jinak se nám jej nepodaří vyfotografovat celý.
Jiná situace je u nejběžnějších současných digitálních zrcadlovek, které používají jako záznamové médium CMOS senzor s "malým" digitálním formátem, většinou velikosti APS-C. Ten je velký přibližně již jen 16x24mm (kromě fotoaparátů Canon, ty používají ještě o něco menší velikost). Zobrazení v životní velikosti tedy v tomto případě znamená, že předmět nesmí být větší než 16x24mm.
Zcela opačná je situace u fotoaparátů středního formátu. Lhostejno, zda digitálního či analogového. Záznamové médium je vždy větší než 24x36mm. Ale uživatelé středoformátové techniky asi nepotřebují číst tyto stránky. :-)
Nyní, co považuji za makrofotografii. Budu se držet klasického staršího dělení:
Z této definice vyplývá, že dnes se často hovoří o makrofotografii, přestože by se spíše mělo hovořit o fotografování zblízka. Je to situce, kdy se sice hodně přibližujeme k fotografovanému objektu, ale stále si vystačíme s běžným makroobjektivem. Tedy, max. do 1:1. Ta pravá makrofotografie však začíná až ve chvíli, kdy musíme použít mezikroužky nebo makroměch, případně i reverzní postavení objektivu. Pak se, s vhodným objektivem, dostaneme na poměr 2:1, 3:1 apod.
Jako makroobjektiv se označuje takový objektiv, který je speciálně upraven pro možnost zaostření na velmi malou vzdálenost. (Tím se dosahuje většího zobrazovacího poměru.) Nejde ale jen o to, aby na tu vzdálenost skutečně byl schopen zaostřit. Jde také o to, aby přitom jeho optická soustava vykazovala co nejmenší zkreslení. Proto jiná konstrukce, většinou větší velikost objektivu (než u klasického objektivu stejného výrobce a stejné ohniskové vzdálenosti) a také jeho vyšší cena.
Když si kupujete makroobjektiv, každý výrobce u něj udává dva klíčové parametry. Maximální zobrazovací poměr a minimální zaostřovací vzdálenost (minimum focus dostance, MFD). Dnešní makroobjektivy mají max. zobrazovací poměr 1:1, dříve ale bylo běžné 1:2 (vezměte to v úvahu při koupi staršího kusu z druhé ruky). Výjimkou je snad jen jeden současný speciální objektiv od Canonu, který jde až do 5:1. Minimální zaostřovací vzdálenost se udává nikoli od přední čočky objektivu, jak by Vám snad přišlo logické, ale od roviny záznamového média. Tedy od filmové dráhy nebo od digitálního senzoru v těle fotoaparátu. To je velký rozdíl. Musíte totiž zohlednit, jak hluboko je v těle daného systému záznamové médium a pak ještě délku objektivu od bajonetu až po přední čočku.
Proč o tom mluvím. Uveďme příklad (zjednodušeně, v centimetrech): Objektiv má max. zobrazovací poměr 1:1 a min. zaostřovací vzdálenost 12cm. Je dlouhý 8cm a senzor je v těle fotoaparátu zapuštěn do hloubky 2cm. Chcete-li využít zobrazovacího poměru 1:1, Váš předmět se bude nacházet ve vzdálenosti pouhé 2cm od přední čočky! (=12-8-2) To není zrovna komfortní fotografování...
Na mezikroužek či makroměch si nemusíte kupovat makroobjektiv. Stačí Vám běžný objektiv vhodné ohniskové vzdálenosti.
Mezikroužek je v principu jednoduché zařízení, jakási krátká trubka, která se vsadí mezi fotoaparát a objektiv. Celá optická soustava objektivu se tak odsune dále od záznamového média. To má dva důsledky: Jednak se výrazně zkrátí min. zaostřovací vzdálenost (čímž Vám vzroste zobrazovací poměr) a také ztratíte nekonečno. Objektiv s mezikroužkem můžete používat jen na fotografování zblízka. Mezikroužky se vyrábějí v různých velikostech a často se prodávají v sadě po třech, kdy je každý jinak velký. Můžete je vzájemně kombinovat a dosáhnout tak většího zvětšení. Výhodou mezikroužků je jejich pevná konstrukce (pokud zrovna nesáhnete vedle a nekoupíte si laciný celoplastový čínský kroužek - to se Vám pak viklá skoro všechno). Další výhodou je, že se do nich snáze vestaví všechny páky a kabely pro přenos automatických funkcí (na rozdíl od makroměchu). Nevýhodou je naproti tomu pevně daná vzdálenost mezi bajonetem fotoaparátu a objektivem (nemožnost plynule měnit zobrazovací poměr). Navíc, pokud chcete tuto vzdálenost zvětšit opravdu hodně, mezikroužky už se nehodí. Kombinovat jich šest je sice teoreticky možné, ale spíše nereálné, protože pak se Vám nasčítají všechny vůle, které mezi nimi jsou a výsledek už není přesvědčivý.
U mezikroužku jsme se poprvé dostali ke vzdálenosti, o kterou je uměle odsazen objektiv od fotoaparátu. Pro jednoduchost jí říkejme výtah. Výtah je základním prostředkem k dosažení většího zvětšení.
Makroměch je zařízení, které vypadá v konfrontaci s dnešní fototechnikou se všemi autofokusy, automaticky ovládanými clonami apod., trochu jako brontosaurus. Živočich z jiné historické éry. Ale to jen na první pohled. I dnes makroměch představuje nepostradatelnou pomůcku pro ty, kdo chtějí fotografovat opravdové "makro". Na rozdíl od mezikroužků totiž umožňuje jednak plynule regulovat výtah a jednak i umožňuje bezpečně nastavit výtah o hodně větší.
Problém je s tím, že dnes v podstatě neexistuje nikdo, kdo by vyráběl nové makroměchy v dobré kvalitě a za rozumnou cenu. Výrobci fotoaparátů, kteří ještě před pár lety měchy vyráběli, od toho upustili. Vysvětluji si to tak, že s rozmachem fotoaparátů s vysokým rozlišením záznamu (počet megapixelů) už mnoha amatérům stačí fotit zblízka a fotku pak hodně oříznout ("zvětšit"). Jenže, to nestačí vždycky.
Pokud se bavíme o opravdu velkém zobrazovacím poměru, je optické řešení (kroužky nebo měch) rozhodně lepší než řešení digitální (hrátky s pixely). S velkým "zvětšením" digitálního záznamu totiž také nabývají na významu vady jako chromatická aberace apod. Jestliže patřičné zvětšení vyřešíme ještě před tím, než zachytíme obraz na digitálním senzoru, výsledek je lepší. Druhý možný důvod, proč klasické firmy přestaly vyrábět měchy, může být jejich vlastní past, do které se dostaly předchozí automatizací objektivů a zlevňováním výroby fotoaparátů. Mnohé fotoaparáty a objektivy "amatérské" řady už vůbec nejdou na měchu použít. O tom a o možném řešení budu psát ještě dále.
Výsledek je ten, že dnes existují jen velmi laciné čínské měchy (kolem 2 000,- Kč), jejichž kvalita ale bývá natolik špatná, že jsou prakticky nepoužitelné. Píši z vlastní zkušenosti. Jejich konstrukce není dostatečně robustní a celý měch se viklá a při posuvu drhne. Druhou možností - ze zcela opačného konce - jsou výrobky německé firmy Novoflex. Jejich měchy jsou technicky excelentní. Nenajdete na nich chybu. Za to ovšem zaplatíte cenu, která je pro běžného amatéra ze sféry sci-fi (počítejte záleží na konkrétním modelu, ale vždy hodně přes 10 000,- a často i přes 20 000,- Kč). Jedinou další (tedy třetí) možností je koupit starý měch z druhé ruky. Z doby, kdy velcí výrobci běžně měchy vyráběli. Jsou to zařízení stará někdy třicet i více let a jejich ceny se přesto pohybují hodně vysoko. Když se podíváte na eBay, s úžasem zjistíte, jaká rvačka se strhne o značkový měch pro Nikon nebo Pentax - vydražená cena kolem 5 000,- Kč není výjimkou. A to se přitom jedná o silně "ojeté" zboží!
V následujících kapitolách, ukrytých pod linky, shrnuji nejčastější obtíže při fotografování makra:
Fotografujeme makro I. (Clona a měření expozice)
Fotografujeme makro II. (Stabilizace fotoaparátu a zaostření)
Fotografujeme makro III. (Vzdálenost od fotografovaného objektu)
Fotografujeme makro IV. (Osvětlení scény)